Malá sestra se zamyslela. Jak uvidíme dále, zvláště tuto poslední větu své mámy vzala jako fakt a nijak dále nerozebírala svůj případný urozený původ. Z mého dospěláckého nadhledu bych tento typ informací nazvala jako „maminka má přeci vždycky pravdu“. Ale zpět k mé pětileté sestře… Uběhl nějaký čas a na návštěvu přišel náš rodinný známý, který jako každá návštěva věnoval svou pozornost i té nejmenší. Neopomenul mé malé sestře také pochválit její nové šaty obligátní větou „Mno, ty jsi úplně jako princezna!“ Sestřička se zamyslela, zavrtěla hlavinkou a odpověděla: „Už né… Už dávno né!“ a zadívala se na svou maminku, jestli to slyší… a jestli si všímá, jak si vzala její slova k srdci. Situace pro pětiletou holčičku byla jasná. Princeznou prostě byla! Přesněji – princeznou byla až do okamžiku, než jí maminka oznámila, že princeznou není. Nebyl důvod pochybovat, nebyl důvod tomu nevěřit. O tom, čím byla nebo nebyla do té doby, se maminka přeci nezmiňovala.
Já jsem měla jako dítě jasnou představu o tom, že přeci svět musí někde končit. Úplně živě jsem si představovala cedule u cesty, které hlásaly: „Pozor, konec světa!“ Cesta se ztrácela někde na horizontu. Pokud měl někdo odvahu a došel až na sám její konec, stála tam cedule tentokráte už s červeným výstražným nápisem „Prosím, nenahýbejte se“ a dále byla pouze propast. Já jsem ve svých představách připouštěla, že bych se bála, ale ze zvědavosti bych se stejně nahnula. Pochopte, měla jsem tehdy snad čtyři roky, zjištění, že svět je kulatý, mě teprve čekalo. Myslím, že v mých dětských představách v propasti na konci světa nebylo vůbec nic.. Nahoře se možná sem tam krčily u země nějaké keříky, ale dále prostě nic. Nekonečné nic. O pár let později bych to nazvala ležatou osmičkou.
Každý dospělý byl někdy dítětem. Každý dospělý měl jako dítě představy, nad kterými se časem usměje, bude je vyprávět svým dětem. Ty se tomu budou smát, protože ony budou mít zase jiné „úsměvné“ představy o světě. Vím, naše dětské představy možná nejsou nijak důležité. Ale je důležité si uvědomit, že děti vidí ten náš dospělácký svět občas trošku jinak. „Jinak“ nemusí znamenat vždy mylně. Já říkám dětsky naivně. A že je to dobře!?