Jak děti vnímají smrt

Pamatuji si, jak synovi mé kamarádky byli tři roky, procházeli se po venku a na trávě ležela mrtvá vrána. Kamarádka v hrůze, že by chlapec mohl utrpět šok, se snažila okamžitě odvrátit jeho pozornost přejitím na druhý chodník. Nicméně, klučík si vrány všiml. „Mami, hele, vrána,“ řekl a pokračovali dál.

{loadposition reklamni3}

Takhle malé děti ještě nechápou, co je to smrt. A stěží se jim to dá i vysvětlit. Chceme-li vůbec něco takového vysvětlovat. Ale dítě se ptá – proč?

Proč se ta vrána nehýbe? Protože už nežije. A proč už nežije? A pak – až bude zase žít – tak se začne zase hýbat?

Některé děti dovedou svými otázkami rodičům pěkně zamotat hlavu. Jak vybruslit ze spleti, aniž bychom museli dětskou zvídavost ukončit nepříjemným a nežádoucím: „Prostě proto! Už dost!“

Nejenže snaha o ticho má trvání jen pár vteřin, ale zlost z neschopnosti či z nemožnosti zvládnout svým způsobem tak banální situaci povede akorát k zbytečným slzičkám.

Moje dcera měla pocit, že když někdo umře, také se přestane jen pohybovat. Jako hračka, které dojdou baterky. „Ale maminko, až přijde pan doktor, tak už se pak hýbat zase bude. To bude doblý, neboj.“

Když už jste rádi, že jste z tohoto neveselého tématu vybruslili, než se naděje, potomek povyroste a je mu pět nebo šest roků. Všechno se změní. Dítě najednou vnímá smrt jako ohrožení. Něco, co ho také čeká. Snad přijde s historkami ze školky, nebo zaslechne slova dospělých, přerovná si to v té své hlavičce a vznikne neuvěřitelný nový příběh.

Když bylo dceři šest roků, umřel její pradědeček. Neviděla ho zesnulého, ani na pohřbu nebyla. Jen jsme přijeli k prababičce a pradědeček tam už v křesle neseděl.

Toho večera upadla v usedavý pláč, který se překlenul v otázky, vlekoucí se ještě mnoho měsíců poté stále dokola.

„Proč, maminko, lidé umírají? Ty taky umřeš? Já taky umřu? Umřu, až budu stará? Kdy budu stará? A ty, maminko, ty už jsi stará? A babička?“

Je to těžké, je to bolestné, člověk zase neví, jak z toho ven. I když se vše snaží dítěti vysvětlit, jako by zůstalo v tom svém předivu a pouštělo dokolečka stejnou písničku.

Téměř každý večer chtěla přepočítávat, kdy to konečně přijde, že zestárne. Byla extrémně paranoidní a útěchy fungovaly jen částečně: „Miláčku, tohle vůbec neřeš, protože to je za tak strašně daleko, že si to ani nedovedeš představit. Jsi ještě malá princezna, máš toho hodně před sebou, musíš nejprve vyrůst, chodit do školy, zamilovat se a udělat spoustu dalších věcí…“ A když jí člověk řekne, kolik let je mamince, a přitom není ještě stará, to číslo jí stejně připadá šílené.

{loadposition bannerovy}

Ale protože moje dcera od malička měla velmi bujnou fantazii narozdíl od svých sestřenic, kdy před nimi dokázala jíst neviditelnou zmrzlinu a naříkat,  že jí sestřenice zmrzlinu převrhla na zem svým mácháním ruky ve vzduchu, jen aby dokázala, že nic nedrží, nebo se bavit s neviditelnými vílami a poslouchat hlasy hraček. Tak nakonec sama přišla s řešením celého problému. Konečně, po dlouhých proplakaných večerech ze strachu, kdy přijde zubatá, ona přišla s pohádkovým nápadem.

Až bude velká, vymyslí takový lék, po kterém lidé budou žít na věky. „Píchne se to injekcí do zadečku nebo do ramene, maminko, jak kdo bude chtít. A potom už nikdo nikdy neumře, ani nebude nemocný. Pro tebe a babičku a tátu udělám hned první injekce a dám vám je zadarmo. Ostatní lidé je budou mít za korunu.“

Syn mé kamarádky, ten s tou vránou na procházce, když mu bylo šest let, jednou řekl mamince, že si pamatuje na svého dědu. „Seděl takhle na dřevěné židli venku, měl placatou čepici a jen tak smutně koukal.“ Jeho děda však zemřel ještě předtím, než se syn narodil. Kamarádku to patřičně vyděsilo.

Uběhne krátký čas, dítě se zase vývojově překlene dál, přestane se tohle téma rozebírat a zapomene se. Jsou tu další starosti. Dokud nepřijde za vámi jiná maminka s vyděšeným výrazem: „Prosím tě, ta moje beruška, včera slyšela ve zprávách, že někdo umřel po autonehodě a najednou musí pořád o tom mluvit. Nikdy předtím si toho ani nevšimla.“

Taky bych na to zapomněla, kdyby mi na pískovišti dneska jedna holčička nepoložila otázku: „Teto, jsi stará?“

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Scroll to Top
Web vyrobili ve Webklient.cz