Vracela jsem se tak jednou z blízkého městečka, následující slabou hodinku jsem měla strávit ve vlaku. Na vlak jsem dobíhala na poslední chvíli, tak jsem vzala zavděk prvním volnějším kupé, které mi přišlo do cesty. Usadila jsem se a omrkla cestující. U okénka seděly naproti sobě dvě ženy přibližně stejného věku. Po směru jízdy seděl uprostřed asi desetiletý klučina ťukající cosi do mobilu, vedle něj muž středního věku čtoucí noviny. Já jsem vylovila svou rozečtenou knížku, vyrušil mě až průvodčí, který, jak se ukázalo, znal ženu sedící u okénka proti směru jízdy. Chlapec schoval mobil a zamával žákovskou průkazkou. Poposedla jsem s knihou více do uličky, průvodčí se na chvilenku usadil a zabředl pětiminutový rozhovor s touto ženou. Před příjezdem vlaku do nejbližší stanice se rozloučil a vystoupil. Následné ticho v kupé přerušilo vyzvánění telefonu muže sedícího naproti mně. Muž vstal a odešel vyřídit krátký telefonát na chodbu. Po návratu zpět do kupé se opět usadil na své místo, ale noviny, které při telefonátu odložil nechal složené. Zavřel oči a rozhodl se relaxovat. Chlapec sedící vedle něj těkal očima oknem po krajině. Zavřela jsem oči, ticho a drncání vlaku krásně uspávalo. Přejeli jsme přes most, což mě trošku probralo, most byl neklamné znamení, že se blíží cílová stanice. Mrkla jsem na hodinky, do odjezdu tramvaje zbývaly tři minuty, zvedla jsem se ze sedačky. V tu chvíli promluvil chlapec naproti mě. Jeho věta mně vrtala v hlavě ještě dlouhou dobu. Dotknul se ramene muže sedícího vedle něj a řekl: „Tati, budeme vystupovat!“
Táta se synem seděli vedle sebe celou cestu vlakem, nikdo z nich neprohodil slůvko k tomu druhému. Možná byli unavení, možná spolu strávili celý den a nebylo už co povídat, možná se táta zlobil kvůli.. možná.. možná se už těšili, jak přijdou domů a pak si všechno poví… Povídáte si?