Jenže člověk míní, život mění. Kubík se zápisu od začátku hodně bál, i když jsme hodně trénovali. Myslela jsem si, že ho to přejde, ve školce neměl nikdy problém mluvit s dospělými. Věděla jsem, že zvládá základní věci, tedy fyzicky a pohybově je dostatečně vyspělý, umí se sám obléknout a zavázat tkaničky. Perfektně mluví, dokonce se učí i písmena a také trochu počítat. Slovní zásobu má také slušnou, takže proč by měl nastat nějaký problém.
U zápisu jsme měli moc hodnou paní učitelku, která to s dětmi vyloženě umí. Jenže Kuba odmítal jakkoliv spolupracovat a dokonce i mluvit. Začal hned brečet, nic nenakreslil, neřekl, jen se mě držel a vzlykal. Vůbec jsem nechápala, proč. Zkrátka vše bylo špatně. Na konci se chtělo brečet i mě. Bohužel paní učitelka konstatovala, že to nemá cenu lámat přes koleno.
Přitom hned po odchodu ze školy byl Kuba zase jako vyměněný, povídal, smál se. Jakoby si uvědomoval, že to bylo důležité a on do školy vůbec nechce a tímhle to snadno překazí. Nebo zkrátka jen zapracovala psychika. Každopádně děti nás dokážou stále překvapovat. A to zejména v situacích, ve kterých to člověk vůbec nečeká.
Jak se s tím vypořádat?
Nejprve jsem hledala chybu v sobě, pak v Kubovi, ale nakonec mi došlo, že se to prostě tak sešlo. Příště už to dopadne určitě dobře. Jen ho do ničeho nesmím nutit, možná jsem až moc chtěla, aby byl u toho zápisu „dokonalý“, všechno jsme spolu trénovali a on z toho akorát dostal strach. Možná se tomu časem společně i zasmějeme. I když tento zážitek rozhodně nikomu nepřeji. Je to velký stres. Možná jsem ten svůj stres zbytečně přenesla i na něho.