Zastavte se na chvíli a koukněte, na naše malé poklady, jak jsou úžasní, jak se nádherně smějí a denně prožívají okamžiky, na které my dospělí už nemáme čas. Jejich nálady a pocity jsou mnohem intenzívnější, než ty naše. Děti neumějí někoho nenávidět, jen milují, jsou nezkažení a hodně zranitelní a potřebují od nás pozornost a lásku.
Už jsem si zvykla, že když jdu ke kámošce na kávu, tak je hlavním aktérem celé návštěvy pětiletý kluk a povídá si se mnou, ukazuje mi hračky, dává otázky a smějeme se spolu. Vůbec mi to nevadí, protože dětský svět miluji. Patří k nám, jsme jeho součástí. Většinou si to uvědomíme, jak nám naše děti vyrostou a my pak sledujeme děti od kamarádek.
Občas natrefím na některé matky, co svoje děti venku sprostě okřikují, nebo je i bijí, aniž by si dítě nějaký trest zasloužilo. Nechápu, nerozumím takovým matkám, udeřit dítě přes tvář je hnusné, slabošské, neomluvitelné. Nepřehlížejme zoufalý křik od vedle nebo modřiny na tváři. Zla je kolem dětí poslední dobou čím dál víc, a je mi z toho fakt smutno.
Děti nám bezmezně věří, nezklamejme jejich důvěru. Netrhejme jim jejich pomyslná křídla a nedělejme šrámy na jejich malé duši. Jsou naši součástí a musíme je chránit. Jediné, co od nás potřebuji, než vyrostou, je LÁSKA.