V dnešní době se každý rodič snaží najít tu správnou cestu, jak navázat pevné a důvěrné vztahy se svými dětmi. Komunikace je klíčová a může mít dalekosáhlý dopad na to, jak se děti vnímány cítí a jak se chovají. Článek přináší příběh jedné rodiny, která objevila krásu v pochopení dětské duše a jak to ovlivnilo jejich každodenní život.
Obsah článku
Vstup do světa dětských emocí
Když se narodila naše první dcera, byla jsem nadšená, ale i plná obav. Každá fáze jejího vývoje byla jakýmsi dosud neznámým terénem. Rychlý růst, nové schopnosti a neustálé změny nálad – to vše jsme vnímali jako výzvu. Co mě však nejvíce překvapilo, byla rozmanitost emocí, které v sobě malé dítě dokáže mít. Věděli jste, že podle odborníků děti prožívají široké spektrum emocí už od nejútlejšího věku, přičemž některé z nich mohou být intenzivnější než u dospělých?
Snažila jsem se vnímat, co všechno si naše dcera úzkostlivě uchovává – radosti, strachy, zklamání. Často jsem si kladla otázku, co jí prochází myslí, když pláče pro drobnosti, nebo když se smíchem reaguje na něco, co my dospělí považujeme za bezvýznamné. V té době jsem si uvědomila, že komunikace s dětmi není jen o slovech, ale především o empatii a schopnosti naslouchat.
Úžasný svět hravého učení
Jedním z nástrojů, které jsme s manželem zařadili do našeho rodinného života, se stalo hravé učení. Vytvořili jsme dětský „emotikonový deník“, ve kterém jsme si společně s dcerou zaznamenávali její emoce pomocí různých obrázků a symbolů. Každý večer jsme se společně shromáždili a ona vybrala emotikon, který nejlépe vystihoval její prožitky za daný den. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak se její vyjadřování postupně zlepšovalo.
Zatímco jako rodiče jsme očekávali, že naše dcera bude mít potíže s pojmenováním svých pocitů, ona neustále překvapovala. Jednoho večera, když jsem se ptala, co ji rozveselilo, ukázala na symbol srdce a dodala: „Maminko, když jsi se mnou hrála tu novou hru, měla jsem radost jako sluníčko.“ Tak prosté, a přece tak hluboké. Tímto způsobem jsme se naučili více chápat její vnitřní svět a zároveň jsme posílili naši vzájemnou vazbu.
Od otevřenosti k hlubokým vztahům
Jak čas plynul, začal se náš vztah měnit. Otevřenost vůči emocím vedla k většímu důvěryhodnosti. Naše dcera již neměla potřebu skrývat, jak se cítí, a že někdy potřebuje prostor. Stanovili jsme pravidlo, že kdokoliv se cítí rozrušený, může se kdykoliv vybrečet nebo podělit o svůj strach. Věděli jsme, že neuděláme chybu, když využijeme příležitosti mluvit o tom, co je trápí.
S touto otevřenou komunikací se začaly objevovat nové situace, jako například, když naše dcera procházela svým prvním zklamáním. Měla obrovskou touhu se zúčastnit školní soutěže, ale její projekt skončil na druhém místě. Přišla domů, měla slzy v očích a my jsme s manželem byli připraveni na nebohého malého poraženého. Jaké bylo naše překvapení, když si po chvíli sedla s úsměvem, ukázala nám svůj diplom a vysvětlila nám: „Ale já jsem se nesoutěžila pro medaili, maminko, já jsem se chtěla podělit s kamarády o to, co umím!“
Tento moment nás naučil, že naše děti mají svou vizi a touhy, které my jsme možná přehlédli. Z techniky „emotikonového deníku“ se stala jedinečná jiná forma učení a pochopení, která nás přivedla k úžasné schopnosti vychutnávat si „malé úspěchy“ v životě.
V rámci tohoto článku si troufám říci, že naše rodina se stala oázou lásky a porozumění. Hlavní tajemství spočívá v otevřenosti, ochotě naslouchat a především pečovat o emoce našich dětí. Věřím, že každý rodič má možnost vytvořit v naší kultuře dojemný příběh, který přijde k životu, jakmile se rozhodne přistoupit na world of child’s perspective.
