Když se stane, že se dítě bojí, v mnoha rodinách nastává zmatek. Jak mu pomoci překonat strach a najít odvahu? Tento příběh přináší inspiraci pro rodiče s dětmi, jak i malý krok vpřed může významně ovlivnit jejich sebedůvěru a schopnost čelit výzvám.
Obsah článku
Strach z tmy a první kroky k odvaze
Naše dcera, Linda, byla téměř pětiletá, když se její strach z tmy začal nepříjemně projevovat. V noci se probouzela s pláčem a bála se, že pod postelí nebo v rohu pokoje číhají strašidla. Jako rodiče jsme se snažili ji ujistit, ale jejímu strachu jako by nebylo konce. Do té doby jsme se jí snažili pomoci různými způsoby: od lampiček, které osvětlují místnost, po vyprávění pohádek, které měly její myšlenky odvést od temných koutů. Nic však nezabíralo.
Jednoho odpoledne jsme se rozhodli vyrazit do parku, abychom se trochu odreagovali. Právě tam jsme narazili na starší děti, které se vesele hrály skrývačku. Uviděli jsme, jak se malý chlapec schovává za keřem a jak se ostatní děti chechtají. Linda sledovala s fascinací, jak tyto děti překonávají svůj strach a užívají si dobrodružství. Zjistili jsme, že pro ni je to inspirativní zážitek.
Jak jsme změnili strach na hru
Po návratu domů jsme se rozhodli využít inspiraci z parku. Společně jsme vytvořili hru na překonávání strachů. Koupili jsme barevné stuhy a postavili jsme malé překážkové dráhy kolem našeho bytu. Každá překážka symbolizovala jiný strach: tma, zvuky, neznámé stvoření. Linda se zprvu zdráhala, ale podpora z naší strany ji povzbudila. Zajímavé bylo, že při každém úspěšném dokončení dráhy se její úsměv rozšiřoval a s ním se zvyšovala i její odhodlanost.
Na konci každé seance jsme si udělali malou oslavu. Oslavili jsme, jak se Linda odvážně postavila svým strachům, a nezapomněli jsme dodat, že je v pořádku mít strach. Ale důležité je, jak s ním naložit. Naše malá objevitelka se toho naučila hodně.
Malé vítězství a nový přístup k noci
Po několika týdnech hraní našich „strašlivých“ her přišla na řadu noc s oslavou. Linda se rozhodla, že dnes večer usne bez rozsvícené lampičky. S velkou dávkou nervozity, ale také vzrušení z nového úkolu, se uložila do postele. Trochu jsme se báli, ale zároveň jsme cítili hrdost.
Nakonec se stalo něco překvapivého. Linda se v noci probudila, ale místo obvyklého pláče uslyšeli jsme, jak si šeptá: „Zvládla jsem to, já mám odvahu.“ Tato věta nás oba s manželem naplnila radostí. Ráno už neměla strach jít do školy, což byl další úspěch. Zjistili jsme, že malá vítězství v naší hře pomohla posílila naši dceru a dokázala ji připravit na svět plný výzev.
V tom okamžiku jsem si uvědomila, že role rodičů není jen o poskytování útočiště, ale o učení dětí, jak si vybudovat svou vlastní sílu a sebevědomí, které je ochrání před strachy. To, co začalo jako malé odpoledne plné úzkosti, se proměnilo na cestu, která nás všechny spojila a naučila nás více o odvaze a vzájemné podpoře.
Tak jako se naše dcera vydala na cestu k překonání svých obav, mohou i ostatní děti najít své hrdinské momenty. Příběh Lindy nás nezaujal jen jako rodiče; stal se součástí našeho rodinného příběhu. Rodiny by měly vytvářet tradice a vzpomínky, které posílí jejich vzájemné vztahy. Pomocí her a vzájemného sdílení zkušeností se dají překonat i ty nejtemnější strachy.
