Snažíme se naše děti maximálně chránit před různými nástrahami světa. Vycházíme z vlastní zkušenosti, rad policie, televize či jiných autorit. Říkáme dětem: nebav se s cizími lidmi, nepřibližuj se k zastavenému auto a už vůbec si do něho nesedej, nereaguj na volání řidiče, nevstupuj do cizího bytu, nechoď tmavými zákoutími, buď tam, kde jsou děti, ať nejsi sám a tak dále a tak dále.
| {loadposition reklamni3} |
Připravujeme je, aby byly ve střehu před cizím světem, který by mohl být nebezpečný. Není radno ho pokoušet, protože tohle není počítačová hra a žádný re-play se tu nekoná. Jedno uklouznutí by nás mohlo celý život mrzet.
Ale ne každý připraví dítě na situace, v nichž vystupuje blízká osoba nebo dokonce autorita jako učitel ze školy či policista. Co má v tu chvíli dítě dělat? Držet se původní dohody s rodičem nebo poslechnout byť dobře míněnou radu autority? Co si má počít takové sedmileté, osmileté dítě, které ještě nedokáže systematicky zhodnotit danou situaci?
Před málo dny jsem byla svědkem ošemetného příběhu. Sedmiletá dívka byla domluvená s maminkou, že zazvoní u své kamarádky, jestli k ní může na návštěvu. Matka, která nebyla daleko, si jen potřebovala něco zařídit, a pak by hned šla k té kamarádce. Osobně se všichni znají. Kdyby kamarádka nebyla doma, měla dcera počkat před barákem, dokud mamka nepřijde. Vypadá to, že je vše v pořádku a nic se nemůže stát.
Jenže ouha. Všechno se stihlo náramně zamotat. A stačil k tomu okamžik. Kamarádka nebyla doma, holčičce z toho bylo teskno, a tak začala poplakávat. Všimla si toho jedna paní z domu a pozvala holčičku k sobě domů, aby mohly vyhlížet maminku z okna. Důvodem, proč dívku dlouho nepřemlouvala, bylo, že ona paní pracovala jako učitelka na její základní škole. Dobře míněná pomoc byla však katastrofickou chybou. Dívka tak zmizela ze zorného pole, matka ji nenašla na místě, kde byly domluvené a pochopitelně, když volala na mobil rodičům kamarádky, dozvěděla se, že vůbec nejsou nikde na blízku.
Občasné nahlédnutí z okna během čtení knížky nemělo pochopitelně pozitivní dopad. Paní z domu nezaznamenala matku před domem, ani když odcházela. Matka zatím běhala po celém sídlišti a všude hledala svou holčičku. Po hodině už pátralo celé příbuzenstvo. Ke dvěma hodinám to psychicky neunesla a volala do nemocnice a na policii. Naštěstí za dalších deset minut mohla poplach odvolat, protože náhoda tomu chtěla, že se shledaly.
Paní vyšla s holčičkou ven směrem k jejímu domu a cestou potkala jednu skupinku, která děvče hledala a zalarmovala matku.
Byla to na jednu stranu banální situace, v níž by se dalo najít mnoho zbytečných lidských chyb a vyvodit ponaučení. Nejsme však roboti, jsme jen lidé. Někdy dobrá idea, když je špatně uskutečněná, napáchá mnoho škody. Pro matku to byly (sic jen) dvě hodiny pekla, kdy se cítila na pokraji šílenství a byť příběh měl dobrý konec, ona celý večer proplakala. Ta představa, že vše mohlo být taky jinak. Člověka vždycky napadá to nejhorší. A naše děti jsou nám tak blízké a cenné!
{loadposition bannerovy}
Berte prosím tento článek jako jakýmsi varováním, které vychází z pár dní staré skutečnosti. Upozorněte své děti, že když se na něčem dohodnete, musí ta dohoda platit. V žádném případě nesmí vstoupit do bytu, ani kdyby dotyčná nápomocná osoba byla ředitelka školy. Mnoho dětí má dnes u sebe mobil, ale není tomu tak u každého. Jestliže si nejste jisti, že vaše dítě podobnou situaci ustojí a nemůžete mu být neustále na blízku, je skutečně na zvážení zdali – i třebas navzdory předsudkům, že dětem do ruky mobil nepatří – jim pro jistotu nějaký kousek pořídíte.
My jsme sice mohli bez mobilů vyrůst, ale jen proto, že žádné nebyly. Snad to byla snazší doba, snad na to z úhlu dětských vzpomínek hledíme dnes jinak. Jisté je, že jedno zavolání by ušetřilo mnoho stresu a starostí. Navzdory tomu, ať si myslíme o neuvážených jednáních druhých cokoliv.
real close up legální fotografie od www.pixmac.cz