- Váš syn nebo dcera
Jako každé dítě má dokonale vycvičený vnitřní radar pro spravedlnost ve třídě. Je až s podivem, jak se dokáže výborně orientovat při hodnocení ostatních spolužáků. Přesně vycítí, že Eva neměla dostat výbornou a Vašek zase dostatečnou, dokáže vyhmátnou každý učitelův přehmat při známkování a ví přesně, kdo poznámku dostat měl nebo ne.
S jedinou výjimkou. A to je on sám.
Už na prvním stupni je dítě poprvé konfrontováno s nekompromisním hodnocením dospělého a už tehdy má problém se s ním vyrovnat. Samozřejmě pokud není výborné. Každý další školní rok přibývá averze a podezření, že učitel nehodnotí správně, zejména, když se dítěti nedaří. Asi okolo čtvrté a páté třídy se za neúspěch dítěte začne pedagog obviňovat. V pubertě už může za všechny neúspěchy.
- Spolužáci vašeho potomka
Platí vlastně to samé, co v prvním případě, akorát první, kdo vysloví podezření na provinění učitele, bude někdo z okolí vašeho dítěte. To jen přijme všeobecný úzus a vezme ho za svůj. Ztotožní se s ním tak dokonale, protože je součástí skupiny, a to je jedno z pravidel, které ji drží pohromadě.
- Vy, váš partner nebo někdo z rodiny
A zase to souvisí se školním neúspěchem, který se nedá přehlédnout. Představy rodičů a blízké rodiny, které počítají pouze se zdary dítěte, případně přeceňují jeho schopnosti a dovednosti, stojí za větou, která padne od některé z rodinných autorit a dítě ji radostně a se zadostiučiněním bude opakovat.
Bylo by bláhové se domnívat, že takoví učitelé, kteří opravdu nejsou schopni zvládnout svou antipatii k některému z dětí, neexistují. Ano. Možná, že jste to zažili ve školních letech na vlastní kůži. Ale rozhodně jich nejsou plné sborovny. Jsou spíše výjimkou. A o ní se veřejně ví. Pokud na takového pedagoga narazíte, můžete si promluvit přímo s ním nebo s ředitelem školy. Zřejmě to nebude mít velký efekt, ale možná budete mít štěstí a příští rok už vaše dítě učit nebude.
Většina vět: „On/ona si na mě zasedl/a!“, je ale pronesena ve vzteku nebo zoufalství nad neúspěchem. Je to pochopitelná prvotní reakce nad kritikou práce. Pokud ji pronášíte vy, měli byste s tím jako rodič přestat. Není to nic, co by bylo pro život vašeho dítěte dobré. Naučte ho spíše převzít zodpovědnost i za chyby, které udělá a vysvětlete mu, jak se z nich poučit.
Jestliže s větou přijde samo nebo pod vlivem celé třídy, bude se vám proti tomu bojovat daleko hůře, ale přesto si dejte tu práci a vysvětlujte. Proč?
Protože chcete vychovat člověka, který se bude brát takový, jaký je. Se všemi klady i chybami, které bude v životě dělat. Využijte k tomu každou příležitost. Třeba když vám zítra řekne: „Nic s tím neudělám. Sedí na mně!“ Můžete začít!