Abychom se nemuseli stydět, že ačkoliv jsme místní, nikdy jsme tam nebyli, rychle jsme si pobalili tatranky a pití a vyrazili na cestu. Autem jsme dorazili až do Koryčan, tam v autokempu zaparkovali, a šli hledat zelenou značku. Bez mapy bychom asi byli ztracení, nicméně s pomocí navigace a rady od pana správce jsme ji přeci jen našli. Tak začala pravá procházka. Bratr běžel kus před námi, naši šli spolu, ruku v ruce, a já s foťákem se co chvíli zastavoval a něco fotil. Chřiby jsou v létě krásné, a tak není o pěkné fotky nouze.
Takhle jsme se přes Vršavu vyškrábali až k odbočce na hrad. Nohy nás bolely (jako bychom byli málo zvyklí chodit!), ale pohled na monumentální zříceninu nám dodal sil. A bufet, který se na hradě nachází, ještě víc. Snědli jsme si svoje tatranky, zapili to chlazenou kofolou, a prošli si tuto čerstvě zrekonstruovanou památku. Pravda, někdo může říct, co je na ní tak zvláštního, vždyť je to jen pár zdí a kamenu, které dává parta nadšenců zase dohromady. No jo, ale když kolem vás skáče malý kluk, a vaši rodiče se zasněně dívají dolů, tak prostě nevydržíte, a taky do sebe nasajete atmosféru spokojeného rodinného odpoledne.
Pravda… atmosféra je pěkná věc, ale nahoře na hradě, zvlášť při tom, jak u nás letos vypadá léto, taky není nejtepleji. Nevím, jestli jsem byl první, kdo to pocítil, ale rozhodně jsem to jako první dal najevo. Ostatní se nedali dlouho přemlouvat, a tak jsme pomalu vyrazili k domovu. Dolů, po kamenité cestě (kde jsem bohužel bratra vyfasoval na hlídání, takže další fotky už jsem do výletového alba nepřidal), až k přehradě, podél které jsme se vrátili do našeho východiště, do autokempu. Tam jsme ještě chvíli poseděli, a nechali brášku, aby se vyřádil na hřišti (aspoň od něj bude večer pokoj), než jsme, plní vzpomínek a dojmů, vyjeli opět k domovu, bohatší o jedno příjemně strávené prázdninové odpoledne.