Matka je první přítelkyní své dcery, která ji provází celým životem. Je to první vztah, který holčičky zažívají, a tak není divu, že dynamika mezi matkou a dcerou bývá velmi intenzivní. To, co začíná základními lidskými potřebami a čistým zbožňováním, se může časem začít změnit v napětí až nenávist. Proč?
„Když jsem před lety získala titul za pedagogiky na Canterburské univerzitě, pozvala jsem na oslavu i svou matku. Na promoci, která se tehdy konala na radnici, jsem ji viděla, jak seděla v řadě s mým tehdejším partnerem. Domluvily jsme se, že se po skončení obřadu sejdeme v atriu. Čekala jsem na ni, až když se ta hala skoro úplně vyprázdnila. Věděla jsem, že už nepřijde. Když jsem ji druhý den zavolala, abych se jí zeptal, proč odešla domů hned po obřadu, aniž bychom se sešli, jak jsme se dohodly, řekla, že zapomněla, kde se sejdeme. Přitom mě musela vidět, jak na ni čekám, když opouštěla budovu,“ vzpomíná na jeden z bolestivých okamžiků, které se měly stát oslavou jejího mnohaletého úsilí, jedna z prvních terapeutek specializující se na vztahy mezi matkami a dcerami na světě, Rosjke Hasseldine[1].
„I když se to stalo před třiceti lety, stále mě bolí, když si vzpomenu, jak neviditelná a nemilovaná jsem se cítila. Potřebovala jsem, aby mi ukázala, že je na mě hrdá. Potřebovala jsem, aby uznala můj nadlidský výkon, že jsem dokončila studium se dvěma malými dětmi. Potřebovala jsem, aby místo toho, kdy sama pomáhala s péči o děti svým přátelům, trochu pomohla s péčí o mé děti, aniž by mi vyčítala, jak zanedbávám své děti a manžela, když vedle toho všeho ještě studuji. Potřebovala jsem její povzbuzení v těžkých chvílích, kdy toho na mě bylo moc. Je tragické, že mě matka nedokázala povzbudit, oslavit tu chvíli se mnou a ani mi poskytnout podporu, kterou jsem potřebovala, a je těžké jí to nevyčítat. Je těžké nebýt naštvaný a zraněný. V terapeutickém jazyce by se chování mé matky dalo diagnostikovat jako narcistické,“ říká terapeutka, která později na téma složitých vztahů mezi matkou a dcerou napsala řadu článků a také dvě knihy – Tichá ženský křik (Silent Female Scream) a Skládačka matka-dcera (The Mother-Daughter Puzzle).
Obsah článku
V čem je původ mateřské žárlivosti?
A tak si začala Rosjke ptát: Co se stalo s mou matkou, že je pro ni obtížné mě oslavovat? O čem moje matka snila, když byla mladá? Dostalo se mé matce podpory, kterou potřebovala k uskutečnění svých snů? Jak mou matku ovlivnilo to, že nemohla realizovat své sny? Byla moje matka někdy oslavována? Dostávalo se mé matce podpory, kterou jako matka potřebovala? Čím snila být moje babička, matka mé matky? Dostalo se mé babičce podpory, kterou potřebovala k uskutečnění svých snů?
Během třiceti let své praxe pochopila jsem, že mateřská žárlivost je výrazem mateřského zármutku. Smutku z toho, že nedělaly to, o čem snily, že nežily život, jaký chtěly žít, že neměly podporu, kterou potřebovaly k tomu, aby se mohly samy rozhodovat, a že se jim nedostalo lásky, péče a pozornosti, kterou toužilo cítit jejich srdce.
„Když jsem dokončila mapu historie matky a dcery, cvičení, které jsem vytvořila a používám se svými klienty, odhalila jsem, jak mé matce a babičce nebylo umožněno uskutečnit své sny. Zjistila jsem, jak se od mé matky a babičky očekávalo, že budou zapadat do sexistických genderových rolí, které od nich jejich rodina a generace očekávala, a moje babička si nikdy nesplnila svůj sen stát se zpěvačkou a moje matka se nikdy nestala archeoložkou. Takže když jsem se vrátila na vysokou školu a rekvalifikovala se na terapeutku, ukazovala jsem matce realitu, o které si mohla nechat jen zdát. Svou svobodou volby jsem matce ukazovala to, co si nikdy nemohla vybrat,“ vysvětluje chování své matky Rosjke.
Milujte své dcery navzdory vlastní minulosti
Dává smysl, že starší generace žárlí na dnešní svobodu a možnosti. To je přirozená lidská reakce. Žárlivost je normální pocit, když má někdo to, po čem vaše srdce touží. Přesto budou matky vždy zodpovědné za svou nevlídnost a nedostatek podpory dcerám.
Jejich chování vypovídá o jejích neprolitých slzách žalu nad tím, čím nikdy nemohly být a co nikdy nemohly dělat. Vypráví příběh o tom, jak málo podpory a povzbuzení se jim samotným dostalo. Vypráví příběh o tom, jak byly matky dnešních dcer a jejich matky zřídkakdy, pokud vůbec, oslavovány a že toto generační utrpení je třeba nyní pro blaho vlastních dcer ukončit.
Přiznejte si problém
Matky a dcery se často za své vztahové potíže stydí. Mají pocit, že by “měly” být schopné spolu vycházet, protože lidová moudrost jim říká, že matky a dcery si mají být blízké. Toto společenské očekávání způsobuje, že si matky a dcery dávají vinu za to, že si způsobují potíže ve vztahu.
Často se také konfliktní situace přičítají “jiným okolnostem”, které nemůžeme jako ženy v určitém období ovlivnit. Typickým příkladem jsou “hormony”, ať už jde o hormony dospívající nebo těhotné dcery nebo o hormony matky v menopauze. Dalším častým důvodem, kterým matky a dcery vysvětlují, proč spolu nevycházejí, jsou jejich rozdílné nebo podobné osobnostní rysy. Avšak hormony nebo osobnostní rysy nejsou hlavními důvody konfliktů ve vztahu matky a dcery. Vyvolává je společnost.
Vztah matky a dcery není těžké pochopit, jakmile si uvědomíme, že matky a dcery nežijí v nějakém vakuu. Jsou to životní události, omezující genderové role, nerealizované kariérní cíle a očekávání, že ženy by měly obětovat své potřeby v roli pečovatelek.
Nemusíte být supermáma
„Mateřské jizvy“ nebo také „mateřská zranění“, jak se tomuto poselství generací matek a babiček, říká, spočívá nejenom v nenaplněných snech, ale i pocitu, že se ženy „necítí matkami“. V časopise Psychology Today[2] píše psycholožka Sherry Gaba, že dcery mohou trpět „mateřským zraněním“, když jim matka neposkytla emocionální péči, přestože jim poskytla péči fyzickou. U dcer se pak objevují příznaky nízké sebeúcty, opakovaného vyhledávání matčiny pozornosti. To může pramenit v nutkavé pocity, že nejsem dost dobrá, vede ke snaze o perfekcionismus, sebesabotáž, ale i poruchy příjmu potravy, deprese, stud a pocity viny.
Hluboko v naší patriarchální společnosti se skrývá zřídka zpochybňované sexistické přesvědčení, že je normální a rozumné vinit matku, když se něco nepovede, protože se od matek očekává, že budou hlavními a dokonalými pečujícími rodiči. I když se matka snaží dostát ideálu „supermámy“ tím, že dává přednost potřebám svého dítěte a zanedbává své vlastní, stejně bude obviňována, když se její dcera zlobí, nebo není jednoduše perfektní. Žádná matka nechce slyšet, že svou dceru zranila, a většina matek dělá to nejlepší, co může, s prostředky, které jsou jim dány. A přitom by možná stačilo si uvědomit, že není třeba být supermámou, že stačí dceru třeba jen vyslechnout. A navzdory naší minulosti a zkušenostem z vlastního dětství a dospívání také pochválit.
[1] https://rosjkehasseldine.medium.com/maternal-jealousy-explained-267cbea49d6e
[2] https://www.psychologytoday.com/us/blog/addiction-and-recovery/201910/the-mother-wound