Jednou byla Kadlička na návštěvě u naší sestry. Sestra věděla, že Kadlička ve svých pěti letech nejí maso. Její vegetariánství jsme brali všichni v rodině jako fakt, nikdy nebyla přemlouvána či nucena. Jedinou výjimkou byly „párečky“, které si občas ráda dopřála. A právě také na této návštěvě Kadlička projevila přání dostat ke snídani jeden páreček s vajíčkem. Požadavek zněl jasně: „Ale opravdu jen jeden!“ Starší sestra kývla, že rozumí. „To je přeci jasné, když chceš jeden, budeš mít jeden!“ Protože to však byla sestra přející, když se Kadlička nedívala, přimíchala k vajíčkům ne jeden páreček, ale ještě půlku párečku navíc. (Ať si holka pochutná!) O dvacet minut později Kadlička seděla za stolem, pečlivě preparovala snídani na talíři a zamyšleně nahlas rozjímala: „Hmmm, to je ale zajímavé! U nás doma má každý páreček dva konce.. Ale tady u vás.. u vás má ty konce tři!“
Hodně jsme se tomu tenkrát všichni smáli. Smáli jsme se tak, aby Kadlička nevěděla. Ve svých pěti letech byla ochotna spíše připustit existenci párečku se třemi konci, než by připustila, že někdo z těch dospělých kolem nemluví pravdu. Kadlička už má dnes přes dvacet. Budu se jí muset zeptat, zda ještě věří na “páreček se třemi konci”:)
Myslím, že je důležité, když dítě ví, že má někoho svého, komu může absolutně důvěřovat. Jistě, časem zjistí, že svět kolem není vždy přátelský. Takové zjištění ale zvládne lépe s vědomím, že je tu naštěstí ještě pořád někdo, kdo nezklame. V mých očích je důvěra založena na banalitách, které beru jako samozřejmost, protože je mám zažité už od dětství. Tímto si slibuji, že nebudu zvědavé otázky mé dcery zlehčovat:) a na její otázku, jestli jsem byla vždy hodná, odpovím popravdě: „To né, ale vždy jsem chtěla!“