Neokrádejte se o čas se svými dětmi

Obě maminky s sebou měly své děti. Běhaly po vlaku, dělaly hluk a nenechaly se usměrnit. Kromě rozhovoru, který maminky vedly mezi sebou, měla každá v ruce svůj telefon, kde se nezastavilo ohlašování messengeru.

Chápu, že jsou některé děti hyperaktivní, ale jsou i děti, které takové nejsou, a stejně se jim nechce do postele. V dnešní době je to bohužel spíše problém toho, že dítě cítí potřebu, získat si rodiče více samo pro sebe. Doba moderní elektroniky je neúprosná.

Když jsem byla malá, rodiče také pracovali od rána do večera. Tatínka jsem kolikrát neviděla odjíždět do práce a neviděla jsem ho ani po jeho návratu. Nikdy jsem však neměla pocit, že by na mě neměli čas. Pokud byli doma, věnovali se mi na plný úvazek. Hráli se mnou pexeso, malovali obrázky a dělali spoustu jiných věcí. Nikdy jsem neměla pocit, že se jim nechce, nebo že je to obtěžuje. To, že se jim ne vždy chtělo, protože byli unavení, nebo proto, že neměli dobrou náladu, jsem samozřejmě zjistila, ale až ve věku, kdy jsem to sama začala chápat.

Pamatuji si, že jsme doma měli neuvěřitelné množství knížek, které jsem si ráda prohlížela a v pozdějším věku jsem je sama začala číst. Vždy jsem byla velmi živé dítě, ale vím, že jsem se jako malá vždy neuvěřitelně těšila na to, až si lehnu do postýlky, přijde maminka a přečte mi jednu z mých oblíbených pohádek. Věděla jsem, že je to čas, který má maminka jenom pro mě. Navíc, miluji její hlas, který mě vždy uklidňoval. Ráda jsem poslouchala příběhy o Medvídkovi Pú, o Červené karkulce, nebo o zlém sedlákovi.

Předčítáním jsem si nezískala pouze čas svých rodičů, ale také vztah ke knihám samotným. Zároveň jsem prožila dětství s pohádkami, které dnes člověk jen tak nevidí. Postavy v nich mluvily, nebyly to žádné nesmyslné posunky a skřeky. A když bych z toho neměla nic jiného, tak aspoň vím, že je důležité mít na své děti čas i když to někdy není vůbec jednoduché.

Napsat komentář