Náš výlet za slony


Rumburak nás vítá

Napadlo mě, že si slony necháme až na úplný závěr výletu. Svou prohlídku jsme tedy započali u klecí s ptáky. Jenže opeřenci si zrovna užívali svou siestu v korunách stromů a mojí holčičku brzy přestalo bavit je mezi zelenými listy hledat. Proto se zaměřila spíše na informační tabulky. U každé se zastavila se slovy „A mami, co bydlí tady?“ po přečtení názvu onoho zvířete znalecky pokývala hlavou a aniž by věnovala jediný pohled do klece, přešla k další tabulce. Tak to pokračovalo až ke kleci s velikým černým krkavcem, kde se zastavila a vyděšeně zírala na černého opeřence. „Mami, oni tady mají zavřeného Rumburaka!“ Její věcné konstatování zaslechlo i několik opodál stojících dětí, které okolo Elišky vytvořily malý hlouček a bez pohnutí čekaly zda, se „Rumburak“ promění v lidskou bytost. Jenže krkavec jen líně protáhl černé křídlo a zase se věnoval nic nedělání. „Je dost línej.“.

Pan Tučňák

Naše další cesta vedla za tučňáky. Rozverní opeřenci v kvádrech nezklamali. Nadšeně se vrhali do svého bazénku a těšili návštěvníky svým plaveckým uměním. Eliška pobíhala okolo jejich výběhu a vždy, když doběhla na jeden konec, radostně výskla, skokem se otočila a běžela zase na druhý. Najednou se všichni kolemjdoucí začali zastavovat a pobaveně si Elišku natáčet. Nešlo mi do hlavy proč je tak zaujal pohled na pobíhající dítě. A pak jsem si toho všimla. Za Eliškou plaval malý tučňák. Chvíli jsem si myslela, že jde jen o milou náhodu, ale v okamžiku, kdy Eliška doběhla na konec výběhu a otočila se, aby mohla běžet zase na druhou stranu, se vodní elegán otočil také a jal se Elišku pronásledovat. Jejich hra na honěnou se rázem stala atrakcí pro ostatní návštěvníky zoo. Po několika dalších minutách jsem Elišku konečně přemluvila, aby se se svým zvířecím kamarádem rozloučila a my mohli konečně pokračovat dál.

Opička sprosťák

Další prohlídka zoo probíhala v klidu, tedy až do chvíle než jsme narazili na klec s malými opičkami. Rozkošní nezbedové se houpali na větvích a mě bylo jasné, že taky zase strávíme několik dalších minut. Ostatně proč ne? Opičky jsou milá stvoření. Ovšem tohle tvrzení mě brzy přešlo. Jedna z obyvatelek klece se totiž na Elišku zahleděla a po vzoru nevychovaných návštěvníků, začala na Elišku ukazovat svůj zadeček, a aby moje iluze o lidech a teď i o opicích byly dokonale rozmetány, přidala k tomu i zdvižený prostředníček. „Mami, co to ta opička dělá?“ zeptala se mě moje holčička s pohledem upřeným na chlupatého sprosťáka. Než jsem cokoliv stačila říci, opičí rošťák se jednou rukou zhoupl, usadil se na větev nad sebou a začal vydávat zvuky podobné smíchů.

Skuteční sloni

Cestou ke slonům jsem už unavenou Elišku nosila v náručí. V myšlenkách jsem ležela doma na pohovce, na obličeji pleťovou masku, v rukou ledovou kávu a užívala jsem si sladkého nic nedělání. Ze sladkého snění, mě vytrhl Elišky šílený křik „Mami zastav! Zastav!“ začala se mi v náručí mrskat, jako zlatá rybka, kterou kočka vyhodí z akvária na zem. Položila jsem jí na chodník a ona se kvapem rozběhla k dřevěnému zábradlí a se zasněným pohledem se dívala dolů. Když mi odeznělo nepříjemné pískání v pravém uchu, došla jsem k zábradlí se podívat, co jí tak zaujalo. Ve výběhu se volně pohybovali tři tlustokožci, kvůli kterým jsme celý tenhle výlet podnikali. Pohybovali se pomalu a s rozvahou. Musela jsem uznat, že na tak monumentální zvířata jsou skutečně elegantní. Najednou se na mě Eliška s úžasem podívala a třesoucím se hláskem, který prozrazoval nemalou dávku vzrušení, pronesla „Oni opravdu existujou, maminko. Oni opravdu žijou.“