{loadposition reklamni3}

Matka na uzavřeném hřišti v obchodním domě strkala do své tříleté dcery jako do kusu hadru. Byla to jen překážející loutka, kterou od pohledu svých agresivních očí nenáviděla. Myslela jsem si, že jsem už viděla ledasco, ale takový hněv a vztek v očích jsem spatřila poprvé.

Křičela na ni, hodila po ni pet lahev s pitím. Pitíčko jen cvrnklo o hrudníček a spadlo na zem. Matka ho vztekle zvedla s útočnými slovy, že dcera zase vylila pití.

Koukala jsem zděšeně na tu scénu. Byl to teprve začátek.

Do pekla s tebou!

Po půl hodině se matka se svou kamarádkou měly k odchodu. Dopily kávu u svého stolu a kamarádka začala oblékat své rok a půlleté dítě do bundičky. Pořád se nádherně zubilo. Tříletá holčička nechtěla. Ustupovala zpátky. Matka si podřepla a začala pomalým jízlivým tónem dceru vydírat: „Pošlu na tebe čerta! Čerta! Čerta!“ Holčička se ulekla, zvedla ukazováček a řekla vzlykavě mamince: „Ty, ty, ty.“ Bylo to spíš slabé pípnutí v sebeobraně.

„Tak tos přehnala, holčičko!“ Zařvala matka a obešla ohrádku hřiště, aby lépe dosáhla k dceři. Popladla ji za pravou paži a nadzvedla. Paže se prohnula za záda, dítě letělo vzduchem, nohy nahoře, zkroucené tělíčko. Čekala jsem přinejmenším vykloubení ramene. Matka pokračovala v nekonečném hubování dcery.

Obrátila jsem se na ni, jestli takové jednání myslí vážně. Dostala jsem snůšku uřvaných vět, že jsem drzá a že tohle je naprosto normální jednání, že holka je (taky) drzá a neposlouchá.

Tohle je podle mého klasický příklad týrání.

To, co si dovolí matka na veřejnosti, bude nejspíš jen zlomek toho, co dítě zažívá doma. Co nesmí (!), co musí (!), jak večer usíná v slzách.

Jste-li svědky týrání dítěte, jste podle zákona povinni takovou situaci nahlásit a překazit bez ohledu na to, zdali se dané jednání nakonec prokáže jako skutková podstata týrání. V opačném případě se vystavujete postihu za lhostejnost. Kdo neohlásí týrání a nezamezí ubližování dítěte, vystavuje se trestu odnětí svobody až na tři roky.

Svědků hodně, ale dítě je v tom samo

Na hřišti a v celém obchodním domě bylo nespočet lidí. Matka tu byla také se svou kamarádkou. Svědků dostatek. Kromě mne nikdo nic neřekl. Když jsem poprvé zvedla hlas na tu osobu, jež právě držela své dítěte vláčně ve vzduchu, zdali myslí své jednání vážně, lidé situaci sic sledovali, ale uhýbali před očním kontaktem.

Pohádku na dobrou noc? Ani omylem…

Večer jsem pak uspávala své děti. Syn si vzal do postýlky zase spoustu hloupostí – kyblíček, knížku, plyšáka a nějaké kostky. Dcera už je větší, ale přesto vyžaduje před spaním pohádku. Na dobrou noc dostanou polibek. Syn objímal kyblíček a usnul. Dcera se ze spaní usmívala. Jsou nádherní.

{loadposition bannerovy}

Jak se usíná té holčičce? A mnoha dalším neznámým, kteří nemají to štěstí na „normální“ rodiče?

Jak splnit ohlašovací povinnost, když neznámá agresorka se zvedne a jako kus hadru odvleče svou dceru pryč. A malá mlčí. Tupě zírá do země. Dívám se na ni, nepohne ani hlavičkou. Je loutkou, která se nechá strčit do výtahu.

Až bude i ona matkou…

Roste s tím. Připadá ji to normální. Žije totiž jen jednou a jen v této jedné rodině. Podle organizací, zabývající se ochranou týraných dětí, statisticky z holčiček většinou rostou vyděšené malé osůbky a z chlapců agresoři.

Až tahle holčička vyroste, jak bude vzpomínat na své dětství? Jakou bude matkou? Bude nenávidět svět po té, co si uvědomí, že nikdo neukončil její trápení?