Jaký je váš styl výchovy?

 

… a jak jím ovlivníte budoucnost vašeho dítěte.

 

Michaela Tilton

 

S tím, že výchova je pro správný rozvoj dítěte a jeho budoucí zařazení do společnosti důležitá, by asi souhlasil každý rodič. Ale odpovědí na otázku, jak správně na to, je snad tolik, kolik je rodičů. Každý způsob výchovy má své výhody i nevýhody, a hlavně má jiný vliv na to, co si naše dítě s sebou ponese do života. Podívali jsme se na to, co nám o tomto tématu říkají odborné studie… Moderní výzkum ukazuje, že první tři roky života jsou pro dítě nejvíce formativní. Rapidní rozvoj dítěte začíná už při jeho narození a v závěru tohoto období jsou položeny základy pro další rozvoj, které lze jen velmi těžko měnit. Znamená to tedy, že výchova neboli působení rodiče na dítě, které ovlivňuje jeho vývoj, začíná již v prvních dnech života.

Teorie vazby

Uznávaný a vědecky podložený směr názorů na to, jaká je ideální interakce mezi rodiči a dětmi se nazývá „teorie vazby“ (attachement theory). Vychází z toho, že dítě ke svému přežití i rozvoji potřebuje dospělou osobu jako opěru, ke které si vytvoří vazbu. Tato vazba může být podle přístupu k dítěti buď „bezpečná“ nebo „nejistá“. Vytvoření bezpečné vazby je to, o co každý dobrý rodič usiluje. Nejistá vazba naopak podle výzkumů, téměř bez výjimky, představuje poruchy chování a jiné problémy do budoucna.

Teorie vazby není nic nového. Základy jí položil londýnský klinický psycholog John Bowlby už koncem 40. let 20. století. Jeho kolegyně, Mary Ainsworth, tuto teorii dále rozšířila o klinickou metodu, jak určit typ vazby mezi matkou a dítětem již po prvním roce života. Díky této měřitelnosti, mohlo proběhnout mnoho studií, které ukázaly, že děti, které si jako miminka vytvořily bezpečnou vazbu se svými rodiči, mají mnoho výhod oproti ostatním. Tyto děti jsou:

  • více soucitní s ostatními,
  • snadněji navazují přátelství,
  • lépe spolupracují, jsou velkorysí a méně agresivní,
  • lépe jim to jde ve škole,
  • méně častěji se u nich vyskytuje strach a deprese,
  • jsou schopné si vytvořit hluboké a dlouhotrvající vztahy během života.

Jak si vytvořit správnou vazbu se svým miminkem

Podle studií se bezpečná vazba vytvoří díky „citlivosti dospělého“. Většina výzkumu se zabývá citlivostí matky, protože ve většině případů, je to právě maminka, která tráví s miminkem většinu času a je jeho oporou, ale vazbu si s dítětem mohou vytvořit i tatínkové a pokud je dítě dáno do péče například v jeslích nebo k babičce, vytvoří si vazbu i s těmito náhradními pečovateli. Citlivost dospělého se dá shrnout do čtyř komponentů: uvědomění si signálů dítěte, správná interpretace těchto signálů a správná reakce na tyto signály, která přijde včas.

{loadposition reklamni3}

Maminka (ale samozřejmě i tatínek) by měli dokázat zjistit, co dítě potřebuje a uspokojit tyto potřeby, co možná nejdříve. Miminka se nedají rozmazlit, a když pláčou, tak něco opravdu potřebují, i když to může být jen přítomnost někoho blízkého. Názory některých zástupců starší generace, že si nás dítě jen trénuje, a že nesmíme při každém pláči hned běžet k miminku, jsou dle výzkumů jen cestou, jak si vytvořit nejistou vazbu. Výzkum například prokázal, že pokud k plačícímu miminku přijdeme do 90 sekund, uklidní se v průměru do 5 sekund. Pokud ho ale nechame plakat 3 minuty, bude nám uklidňování trvat až 50 sekund. Znamená to tedy, že pokud prodloužíme naší reakci 2x, bude uklidňování trvat 10x déle! Také je praxí ověřeno, že miminka, která mámy nenechávají „vyplakat“ pláčou podstatně méně.

Ale přijít k dítěti včas je ta snadnější část rodičovského úkolu, horší to už je s tím, jak rozpoznat, co dítě potřebuje. Mnoho se dá samozřejmě vycítit, ale pak jsou tady i metody jako dětské znakování, které umožní miminku, aby nám dalo vědět, co chce nebo potřebuje. Jde o metodu, při které děti, dlouho před tím než začnou mluvit, používají jednoduchá gesta a znaky při komunikaci. Znakování navíc pomáhá vytvoření bezpečné vazby i tím, že rodičům odkryje, jak jsou jejich miminka chytrá a vnímavá už v raném věku. Rodiče pak často věnují dětem více pozornosti a častěji s nimi hovoří. Více o metodě znakování, která se začíná prosazovat i u nás, se dozvíte na www.babysigns.cz.

Umět se vcítit do pocitů dítěte a porozumět tomu, co vlastně dítě dělá a proč, není snadné. Je to rozhodně snažší pro rodiče, kteří vědí, čeho je dítě v jakém věku schopno. Pomůže jim to pochopit, že dítě nemá vždy kontrolu nad tím, co dělá, a že nedělá naschvály. Vnímaví rodiče se řídí nejen intuicií, ale i znalostí a nebojí se otevřít aplikaci nových poznatků při výchově dětí. Tato znalost rodičům pomůže ocenit schopnosti jejich miminek a batolátek, i když tyto schopnosti nebyly použity právě tak, jak by si představovali.

Typickým příkladem je sedmiměsíční miminko, které na zem hodí hračku. Maminka hračku zvedne a vrátí mu ji. Během několika vteřin hračka letí zpět na zem a za ní i láhev s čajem, která se nacházela v dosahu. Dítě si tím testuje svět, a pozoruje, co se stane, když věci pošle „přes palubu“. To se neznalé mamince může zdát jako zlomyslnost a jako jediné správné řešení vidí odebrání všech věcí z dosahu dítěte. Informovaná maminka ví, že její dítko se učí důležitou lekci o tom, jak věci jsou přitahovány k zemi a ani ji nenapadne dítě za to trestat. Intuice ve výchově rozhodně pomůže, ale výzkumy prokázaly, že sama o sobě často nestačí. Informovaní rodiče vychovávají úspěšnější a šťastnější děti.

Miminka od přírody milují přímý kontakt s lidmi. Všichni to známe – miminko se usměje, maminka se také usměje, miminko se zamračí, maminka se podívá smutně, miminko si zabrouká, maminka napodobuje jeho zvuk. Tahle interakce je nejen příjemná miminkám, protože v tomhle velkém světě, který je zatím mimo jejich kontrolu, mají možnost něco konečně ovlivnit, ale je také nezbytná pro zdravý emoční rozvoj dítěte. Umožňuje totiž dítěti pocítit, že mu někdo rozumí. Stejný pocit jaký zažíváme my dospělí, když nás někdo opravdu dobře chápe.

{loadposition reklamni4}

Výzkum prokázal, že už velmi malá miminka si pamatují, kdo jim takto rozumí a kdo ne. Psychologové testovali pětiměsíční miminka při této interakci. Žena, která test prováděla, nejprve komunikovala tak, jak to bylo miminku příjemné a pak přestala – dívala se na miminko se „zmraženým“ obličejem. Po 15ti měsících dětem pustili video tří různých žen, které promlouvaly k dětem. Tato dvacetiměsíční batolátka bezpečně poznala, která žena se na ně nepěkně tvářila, když byla maličká miminka a odmítala se na video dívat. Zdá se tedy, že miminka si nejen mnoho pamatují, ale i jen tak snadno neodpouštějí!

Dalším důležitým aspektem při vytvoření vztahu k dítěti, je spokojenost a pohoda rodiče. Deprese nebo nespokojenost může nastat z mnoha různých důvodů – problémy v manželství, finanční potíže, zdravotní komplikace nebo třeba jen příliš mnoho starostí a málo času se s nimi poprat. Pokud však deprese trvá delší dobu, vážně to postihne i emoční zdraví dítěte. Souvisí to hlavně s tím, že pro mámu v depresi je příliš těžké, aby byla citlivá, vnímavá a naladěná na dítě. Chybí jí energie, trpělivost a radost ze života, která je potřeba k péči o miminko nebo aktivní batole. Výsledkem často bývá, že děti matek v depresi, mají pocit, že jsou odmítány a prožívají strach – pocity, které způsobí tvorbu nejisté vazby.

Může si pracující maminka vytvořit bezpečnou vazbu?

V USA se touto kontroverzní otázkou zabývají již od 70. let a teprve nedávný výzkum, který zahrnoval více než tisíc dětí, které byla jako miminka dána do různých druhů denní péče (např. jesle, chůva, babička apod.) prokázal, že množství času, který matka stráví s dítětem, nemá výrazný vliv na to, zda se mezi nimi vytvoří bezpečná vazba. Znamená to tedy, že pokud maminka je s dítětem nějakou přiměřenou dobu a v této době snadno vnímá signály dítěte, správně je interpretuje a včas a správně na ně reaguje, může si s dítětem vytvořit bezpečnou vazbu, i když s ním není celý den.

Vzhledem k tomu ale, že dítě si musí vytvořit bezpečnou vazbu i s tím, kdo o něj pečuje v matčině nepřítomnosti je nanejvýše důležité, aby i tento náhradní pečovatel byl dostatečně citlivý. V některých zařízeních například používají metody, které nutí miminka k určitému režimu jako například, že dostávají najíst až po minimálně třech hodinách nebo je v době určené ke spánku nechávají vyplakat, až usnou – takovýto přístup doma i mimo domov je sice snažší pro vychovatele, ale dle výzkumů vede k porušení vazby a s tím spojenými negativními následky.

Další aspekty ovlivňující tvorbu vazby

Přístup matky k dítěti je dán jednak tím, jaký má maminka na výchovu svého dítěte názor, ale také chováním dítěte. Je to trochu takový začarovaný kruh – k „hodným“ dětem je snadnější chovat se citlivě, ale necitlivé chování způsobí, že dítě často pláče a je tedy považováno za „zlobivé“. Tak co přišlo dřív – existují „zlobivá“ miminka nebo je „zlobení“ jen reakcí „hodných“ miminek na necitlivé chování?

Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Záleží na tom, jakou povahu si naše děťátko přineslo na svět. Ta totiž podle výzkumů ovlivní to, jak se k němu maminka bude chovat a také tím, jakou si spolu vytvoří vazbu. Psychologové rozeznávají čtyři kategorie takzvaného vrozeného temperamentu, kam se dají miminka zařadit již v prvních týdnech života. Čím je dítě starší, tím více je jeho temperament ovlivněn prostředím a výchovou rodičů. Přijde-li miminko na svět s tím, že přehaně reaguje na různé podněty, nemá rádo změnu ani mnoho lidí kolem sebe, ještě to neznamená, že z něj vyroste samotářský bručoun. Znamená to ale, že maminka takovéhleho drobečka bude mít o něco těžší úlohu, aby svému miminku pomohla rozvinout se v radostné dítě, které přesto, že třeba nevyhledává společnost mnoha dalších dětí, tak si ale umí vytvořit a udržet několik blizkých přátelských vztahů.

Výzkum dále prokázal, že přesto, že některá maminka mají statisticky nižší šanci na vytvoření bezpečné vazby se svou maminkou díky svému vrozenému temperamentu (jako v příkladu miminka bručouna), včasná intervence ve formě vyškolení maminky ohledně dané problematiky prokázala velké zvýšení šancí na to, aby se bezpečná vazba vytvořila.

Kromě vrozeného temperamentu má vliv na tvorbu bezpečné vazby i to, kolik fyzické i duchovní pomoci dostane matka při výchově svého dítěte. Výzkum vývojové psycholožky Susan Crockenberg ukázal, že čím více pomoci, tím vyšší je pravděpodobnost, že si vytvoří bezpečnou vazbu se svým miminkem. Tato pomoc může přijít jak od partnera, tak od prarodičů, přátel, nebo i pomoci sociálních pracovnic. Tato pomoc dá mamince možnost si odpočinout, nabrat nové síly a zdravou perspektivu nad životem.

{loadposition reklamni}

Jiný výzkum na toto téma ukázal, že okolí může poskytnout pomoc i rodině jako takové. Rodiče, kteří jsou členy nějaké zájmové skupiny, snadněji snášejí záběr, který každodení život s miminkem či batoletem přináší. V tomto ohledu jsou neocenitelná například mateřská centra a různé kroužky a aktivity pro děti, kde se maminky vzájemně poznají a mají příležitost si vytvořit svou zájmovou skupinu, která bude oporou všem svým členům.

Vzdělání v oblasti výchovy dětí je také velmi prospěšné pro rodiče i jejich děti. Vhodné jsou semináře o výchově a rozvoji dětí, kde kromě teorie mají rodiče příležitost si o svých názorech a problémech popovídat s dalšími podobně smýšlejícími rodiči. Semináře o rozvoji emoční inteligence, které mimo jiné zahrnují i téma teorie vazby a vrozeného dětského temperamentu lze najít například na stránkách www.gokids.cz.

Důležitost vazby v dalším životě

Citlivost matky a dalších lidí, kteří o dítě pečují je důležitá i po prvním roce života. Její charakteristika se, ale částečně mění. Pokud pečujeme o miminko (tj. dítě do jednoho roku věku), je opravdu důležité vnímat jeho signály, správně je interpretovat a správně a včas na ně reagovat a to i v případě, že někdy máme pocit, že jsou požadavky miminka nepodložené či dokonce neoprávněné.

Pochovejte ho, když si to žádá, nakrmte ho kdykoliv chce atd. Miminka se nedají rozmazlit. Batolátka už ale ano. Takže i Ainsworth ve svých studiích poukazuje na to, že jak děti rostou, musí se stále více přizpůsobovat okolí a ne okolí jim. Dále ale poukazuje i na to, že děti mají potřebu cítit určitou kontrolu nad svou situací a schopnost alespoň částečně ovlivnit své okolí. Proto se doporučuje, aby reakce na potřeby dětí po dvanáctém měsíci věku byla kompromisem mezi tím, co dítě chce a tím, co je rozumné mu dopřát s ohledem na zájmy dítěte.

Interakce matky s dítětem se tedy postupem času vyvíjí a adaptuje se. Nedávný výzkum, který se soustředil na batolátka a děti v předškolním a raném školním věku ukázal, že matky, které se svými miminky měly vytvořenu nejistou vazbu, rušivě zasahují do chování dítěte a častěji dítěti přikazují, co přesně má dělat. Na druhou stranu rodiče dětí s bezpečnou vazbou dávají spíše dětem podněty k tomu, co je správné dělat a pomáhají jim objevit, co je pro ně správné. Jsou dětem blízcí, ale nerozrušují je. Tito rodiče utváří kolem svých dětí jakési pomyslné lešení, které jim pomáhá bezpečně budovat znalosti a naučit se řešit problémy. Bezpečná vazba v prvním roce života je tedy spojena s pozitivním přístupem k dětem a rodičovství i v dalších letech života dítěte.

Vytvoření bezpečné vazby s rodiči v prvním roce života je nezbytné pro další úspěšný vývoj, ale samo o sobě nestačí. Výzkum zabývající se vazbou v období předškolním, školním, dospívání i v dospělosti ukazuje, že vytvoření vazby s rodiči je základem, ale v životě dítěte jsou i jiní lidé jako například učitelé, se kterými si dítě vytvoří bezpečnou nebo nejistou vazbu a ty pak také dávájí směr budoucímu rozvoji a úspěšnosti jedince.

Styl výchovy

Zatímco teorie vazby je nejvíce založena na citlivosti rodičů při interakci s miminkem a jejím vlivu na další rozvoj dítěte, literatura týkající se stylů výchovy se soustředí na intenzitu projevů rodičovské lásky a přísnosti s jakou rodiče své děti vychovávají. Souvislost mezi těmito aspekty výchovy a vlivu na budoucnost dětí je popsána v pracech autorů Maccoby a Martin, Baumrind a dalších.

{loadposition bannerovy}

Chování rodičů k dítěti se podle intenzity projevu lásky a přísnosti rodiče dá rozdělit na čtyři rodičovské styly výchovy. Jen velmi málo rodin má zcela vyhraněný styl, který jednoznačně patří do jedné skupiny. Jako při každé klasifikaci, existují rodiny, kde přísnost i projevy lásky jsou na různé úrovni stupnice a tím i vliv na jejich děti, je více či méně podobný tomu, co studie ukazují. Pro ty, kteří váhají o tom, zda svým dětem dostatečně projevují lásku, je možná vhodné upřesnit, že z pohledu tohoto výzkumu se jedná o emoční projevy lásky jako je pohlazení, pochování, obětí, vlídné slovo apod. Projev lásky z tohoto pohledu není talíř s dobrým jídlem, nová hračka, nákladná dovolená, nebo prodloužená večerka.

Přikazující výchovný styl

Jde o rodiče, kteří své děti vychovávají s velkou přísností, ale s malými či dokonce žádnými projevy rodičovské lásky. Mají na děti velké nároky, ale neprojevují jim porozumění a cit. Zřídka dětem vysvětlují, proč po nich to či ono chtějí a často používají jako důvod ke svým požadavkům větu: „Je to tak, protože jsem to řekl a hotovo!“ Děti těchto rodičů mají často velmi nízkou motivaci. Ve školce jsou často nedůvěřivé a stáhnuté do sebe. Postupem času mají dívky takovýchto rodičů problémy se samostatností a chlapci mají často problémy s nepřátelskými projevy vůči okolí. V dospívání mívají tyto děti často problémy vycházet s ostatními dětmi a nedaří se jim ve škole.

Uvolněný výchovný styl

Rodiče, kteří projevují svým dětem lásku, ale zároveň jim mnoho (ne-li všechno) dovolí, jsou ti, kteří nechávají děti, aby se samy rozhodly, co budou dělat, kdy to budou dělat a jak to budou dělat. V takovýchto rodinách děti mohou snídat zmrzlinu, chodit spát v 11 a tak podobně. Uvolnění rodiče otevřeně milují své děti, ale nedopřávají jim žádného režimu a hranic, díky kterým se děti mohou správně vyvíjet. Z tohoto pohledu uvolnění rodiče své děti zanedbávají. Pokud dítě udělá něco nesprávného nebo se nevhodně zachová k jinému dítěti, uvolněný rodič nijak nezasahuje, nic nevysvětluje, ale jen chlácholí a dál projevuje svou lásku. Dětem takových to rodičů chybí sebekontrola. Často jsou považovány za nevyzrálé, jen zřídka se dokáží spolehnout samy na sebe a chybí jim zájem něco objevovat. Postupem času, chybí těmto dětem zájem o dosažení dobrých výsledků a nedokáží se ani rozhodnout, čemu by se chtěly věnovat. Zejména dívky jsou neprůbojné. V dospívání mají děti rodičů praktikující tento výchovný styl sklony k užívání návykových látek a porušování zákonů.

Zanedbávající výchovný styl

Do této skupiny patří rodiče, kteří svým dětem neprojevují ani rodičovskou lásku, ani na ně nekladou žádné nároky. Jsou to rodiče, kteří se svým dětem prostě nevěnují. V těchto rodinách chybí řád, disciplína i projevy citů. Děti těchto rodičů mají většinou žádný nebo malý zájem pomáhat druhým, mají sklony k asociálnímu jednání a častěji se u nich projevují psychické problémy jako deprese.

Podporující výchovný styl

{loadposition reklamni3}

Čtvrtý a poslední styl rodičovského přístupu je podporující styl. Jedná se o rodiče, kteří dávájí svým dětem najevo svou lásku, ale při tom jim poskytují stabilitu ve formě daných pravidel a hranic, ve kterých se děti musí pohybovat. Tito rodiče jsou většinou velmi přísní co se týká dodržování pravidel, ale jsou i ochotni pravidla s dětmi prodiskutovat, vysvětlit jim je, a pokud dítě obhájí svůj oprávněný postoj, jsou ochotni pravidla pozměnit. Přitom v rámci těchto daných pravidel, podporující rodiče dopřávají svým dětem značnou svobodu. Chovají se k dětem přátelsky a otevřeně s nimi komunikují. Mají na děti vysoké nároky a očekávají od dětí, že se budou chovat vyzrále. Výzkum prokázal, že děti podporujích rodičů mají ze všech rodičovských stylů největší naději na úspěch a spokojenost v životě. Tyto děti se vyznačují vysokou motivací něčeho dosáhnout a sebekontrole. Jsou oblíbenější v kolektivu, sebejistější a schopnější než většina ostatních dětí. Navíc tyto děti mají snahu a touhu pomáhat druhým a zapojovat se do všeobecně prospěšných činností.

Na závěr

Existuje mnoho dalších studií týkajících se rodičovských stylů, které k tomuto tématu přistupují z různých pohledů. Všeobecně se dá říci, že ať už rodičovský styl zkoumají jakkoliv, vysoká úroveň rodičovské lásky a přísnosti je vždy spojována s pozitivním vlivem na vývoj dětí.

Na závěr je třeba ještě uvést, že přesto, že rodiče jsou sice nedůležitější v ovlivnění výchovy svých dětí díky tomu, že jejich výchova dítě provází celým dětstvím a dospíváním, tak se na výchově podílí i další lidé v životě dítěte. Některé si vybíráme a jiné ne. Pokud babička s dědou mají jiný názor na výchovu dítěte než my rodiče, tak s tím asi tak mnoho neuděláme. Ale další lidé, kteří budou mít velký vliv na rozvoj a úspěšnost našich dětí jsou učitelé, které do jisté míry vybrat můžeme. Je vhodné tedy zjistit, jaký výchovný styl se praktikuje v jeslích, školce a škole, do které se chystáme dítě svěřit.

Autorka

Ing. Michaela Tilton, MBA

 

Napsat komentář