Bonding? Bonding!

Mgr. Michaela Mrowetz, nar. 1972, absolventka jednooborové psychologie FF UP, klinická psycholožka, psychoterapeutka, soudní znalkyně. Momentálně zpracovává dlouhodobý výzkum „Podpora rané vazby mezi matkou a dítětem v českém porodnictví”. Ve své ordinaci se věnuje zvláště ženám s postraumatickou stresovou poruchou v období okolo porodu. Nabízí kurzy předporodní psychologické přípravy, přednáší na téma „Podpora bondingu” i v rámci semináře Psychologie porodu, podporuje českou společnost v znovupřijetí starodávné tradice, že dítě po porodu patří k matce. Usiluje též o změnu v péči o dítě a matku po porodu jako o jednu nedělitelnou jednotku. Dlouhodobě spolupracuje s porodnicko-gynekologickou klinikou FN Ostrava a se sdružením Babyklokánci (pomoc nedonošeným dětem). Pravidelně publikuje v odborných i mainstreamových periodicích. Je matkou dvou synů. Více na www.klinickapsycholozka.cz V nakladatelství DharmaGaia vychází v dubnu kniha Michaely Mrowetz, Ivany Antalové, Gabriely Chrastilové: Bonding – porodní radost. První kniha o bondingu v češtině! Otevřeně se dotýká radostných i bolestných témat mateřství. http://www.dharmagaia.cz/kniha/827-m-mrowetz-i-antalova-a-g-chrastilova-bonding-porodni-radost-podpora-rodiny-jako-cesta-k-ozdraveni-porodnictvi-a-spolecnosti/text/-anotace

Zabýváte se ve své praxi mnoha tématy, jedno z nich je bonding. Můžete prosím tento termín vysvětlit pro ty, kdo jej neznají?

Jde o budování základů emočních vazeb mezi dítětem a matkou, budování láskyplného vztahu. Ze všech lidských vazeb je mateřské pouto (vztah matka-dítě) jedním z nejsilnějších. Mateřské pouto se většinou začíná vyvíjet v průběhu těhotenství, k „hormonálnímu výbuchu” dochází ve čtvrté době porodní, tedy hned po samotném porodu, kdy je dítě poprvé v jiném, než děložním kontaktu s matkou. Dle výzkumů je produkce oxytocinu je v prvních hodinách po porodu u matek i dětí nejvyšší a v průběhu kojení dochází ke snižování úzkosti. Vzájemný kontakt dítěte a matky po porodu tedy podporuje budování emočních vazeb mezi nimi.

Jako mnozí vědci a mnohé matky věřím, že brzká podpora bondingu napomáhá dítěti se zdárněji adaptovat na prostředí mimo dělohu, ideálně zvyšuje odezvu a citlivost matky k potřebám dítěte a posiluje kvalitu základního vztahu matka-dítě.

Dítě a matka jsou tedy několik hodin po porodu hormonálně skvěle a neopakovatelně nastaveni o sebe vzájemně pečovat a zamilovat se. Nejen hormonální, ale i imunologické přínosy podpory vzájemného kontaktu popisuje a podporuje WHO (Světová zdravotnická organizace). Pokožka dítěte je brzkým kontaktem s matkou obsazována jejími bakteriemi, ke kterým má matka imunologickou protisílu v mateřském mléce. Takže kontakt skin to skin (kůže na kůži) dle odborníku UNICEF a WABA (světová organizace na podporu kojení) usnadňuje nejen emocionální, ale i fyziologickou adaptaci matky a dítěte. Také je důležité zmínit sociální dopad podpory bondingu na dynamiku celé rodiny. Nerodí se jen dítě, rodí se i nová matka, nový otec a nová rodina.

Bonding je v doslovném překladu lepení. Jde o to, abychom co nejkvalitněji dítě s matkou přilepili k sobě za daných podmínek a o to více kontakt podpořili po porodech předčasných a porodech císařskými řezy.

1.  podpora bondingu – vizuální kontakt matky a dítěte po normálním, medicinsky neovlivněném porodu stimulující vyplavování vhodné hormonální výbavy u matky i dítěte

Podle mých zkušeností má mnoho rodičů zájem poskytnout dítěti i sobě prožitek šetrného těhotenství, porodu, šestinedělí. Přes osvětu a leckdy pozitivní změny v porodnictví narážím opakovaně na to, že (snad tím, že sami podobnou ohleduplnost nezažili?), snadno a rychle se vyčerpají, chybí trpělivost nebo jim například i bonding může být po určité době nepohodlný až nepříjemný. Co s tím?

Mám to vnímat tak, že tvoření rané vazby mezi dítětem a matkou je lidem nepohodlný? Ano, toto vychází z rodičovské nevyzrálosti.

Nejdůležitější čas v životě člověka je podle mne čas strávený s jeho dětmi a s rodinou. Podle toho, jak dokáží dospělí lidé přizpůsobit své potřeby potřebám svých dětí a přitom držet pro děti jasné a stabilní meze, se pozná zralost. Čím jsme zralejší, tím méně nás přizpůsobení se dětem omezuje. Jde o to být rád za čas se svými dětmi a aktivně jej naplnit. Děti pak pozornost rodičů jenom zúročí a dají jim čas a prostor na jejich aktivity. V práci se snažím uplatňovat model kolegyně Jiřiny Prekopové „obnova lásky v rodině – výchova láskou”. Vždyť podpora bondingu je vlastně jenom a jenom pevné objetí.

Jde o to, abychom lidem ukazovali, že být s dětmi je normální. I být s dětmi hned po porodu je normální.

Že jsou rodiče, kteří chtějí změnit zdravotnickou rutinu, unavení, je také normální, ale neznamená to, že je nutné přijmout patologii systému jako normu. Není vhodné obětovat porod svého dítěte systému jenom proto, že je to většinová zkušenost.

Můžete uvést důsledky nedostatečného bondingu? Myslíte, že je možné v rámci rodinné terapie tyto následky eliminovat? Jak? Čím?

Bonding nemůže být dostatečný anebo nedostatečný, ovšem jeho podpora ano. Odpovím Vám opačně, tedy podporou raného kontaktu mezi matkou a dítětem posilujeme jejich možnost, aby si na sebe po porodu rychleji zvykli, aby se matka lépe a snadněji mohla na potřeby svého dítěte naladit, přizpůsobit se jeho potřebám (např. dospělí lidé nejsou zvyklí na tříhodinové spánkové intervaly, nicméně podle jiných výzkumů matky, které byly po porodu v kontaktu se svým dítětem necítily ospalost a rychleji „přehazovaly vyhýbky” spánku na spánek dítěte, na rozdíl od matek, které byly separované, usínaly a prožívaly následné buzení dítětem jako stres) a mohla dítěti lépe porozumět, dítě se dle výzkumů, není-li separováno, lépe adaptuje na venkovní svět, má menší potíže s dýcháním a méně neurologických potíží, což platí i pro nedonošence.

Ano, následky je možné eliminovat vždy, aneb na podporu bondingu není pozdě nikdy. A právě tady je místo teraputů, aby pomohli dětem a jejich rodičům přijmout sebe navzájem s bezpodmínečnou láskou.

Jak? Trpělivostí a  nepřijetím separace jako normy. Čím? Nejlépe vlastním příkladem.

2.  přirozené přisátí připraveného dítěte po porodu, které samo našlo a uchopilo bradavku po 10 minutách po porodu svým vlastním tempem

Pracujete i s týmy lékařů v porodnicích, jak nejlépe s nimi navazujete kontakt a jak se Vám daří jim své poznatky předat a pomoci uvést do jejich zaběhnuté praxe?

S kolegyní Eliškou Kodyšovou přednášíme na semináři Psychologie porodu a v článku Psychologie porodu – chiméra nebo realita jsme mnohé popsaly. Například i to ocenitelné, že kroky ke zlepšení psychosociálního komfortu rodiček už byly podniknuty. V posledních patnácti letech prostory většiny porodnic prodělaly proměnu směrem k „domáčtějšímu” stylu a doprovod u porodu (i když za úplatu a většinou pouze jedna osoba) se stal téměř normou. V těchto případech jde však o tzv. vnější změny v porodnictví. Přístup personálu – tedy vnitřní změny – prošel dle konstatování autorek změnou pouze minimální.

Jde přitom o nejdůležitější aspekt „zlidštění porodnictví”. Jak už je patrné přímo z tohoto pojmu, důraz by měl být kladen především na lidský prvek. Nejde až tak o obrázky na stěnách nebo barvu dlaždiček, ale o chování lidí, kteří v porodnicích pracují.

{loadposition bannerovy}

Důvod je více než jasný. Změna chování je mnohem náročnější a komplexnější, než interiérové dekorace. Vzhledem k psychologickému vzdělání čtenáři jistě velmi dobře chápou, že situace porodu je pro zdravotníky velmi zatěžující. Rodící žena se díky utlumení činnosti neokortexu chová velmi instinktivně a „nekulturně” – hlasitě se projevuje a její reakce jsou často iracionální. Zdravotníci, vědomi si vlastní zodpovědnosti za výsledek porodu a vedeni snahou ulehčit ženino „trápení”, volí různé strategie reagování. Často nabízejí analgezii, urychlení porodu či jiné intervence, kterými se snaží porod dovést k rychlému a zdárnému konci. Žena v tuto chvíli potřebuje mnohem více emoční přijetí, hyperprotektivní podporu a ubezpečení, že si vede dobře. Vzniká tak paradoxní situace, ve které každý mluví jiným jazykem, rodička instinkty a personál racionálně.

{loadposition reklamni3}

Zdravotníci, kteří se cítí ženiným chováním frustrováni ve svém úsilí jí pomoci, označují rodící ženu za nespolupracující a mohou na rodičku reagovat až agresivně, a často tak bohužel (spíše nevědomě) reagují. Chování rodící ženy mohou někteří zdravotníci dokonce i podvědomě konfrontovat s osobními, často nezpracovanými zkušenostmi z emočních situací, které sami nezvládli, např. ve  vlastním (či partnerčině) porodu. Otevřené emoční rány tak mohou být předávány dál.

Z hlediska psychologického i celospolečenského je na místě zamyslet se nad zdroji podpory pro zdravotníky asistující u porodu a provázející ženy v předporodní, porodní i poporodní péči. Na svět nepřichází jen novorozenec s určitými fyziologickými parametry, ale i nová, vysoce vnímavá lidská bytost. A v neposlední řadě se rodí i sama matka a její důvěra ve vlastní rodičovské schopnosti. Každá krize – tedy náročná situace, kterou je i porod, je-li produktivně zpracována, přináší nové existenciální zkušenosti. Situaci porodu je tedy možné přirovnat k psychoterapeutickému procesu, kdy se z duševní krize rodí nový a silnější osobnostní potenciál.

3. přisátí nepřipraveného dítěte se zásahem zdravotníka – dítě je ještě neadaptované (fialové zabarvení) má zavřené oči (nevyhledalo oční kontakt s matkou) a nepřipraveno k sání (dle sdělení matky toto první přiložení nebylo efektivní)

 

Zdroj: Softfórum